#TbT 1 | Jirka Lejska

Ahoj Jirko! Dlouho jsme se neviděli ani neslyšeli. 🙂 Jak se ti daří?

"Čau Tome, mám se skvěle, i když se mi to snaží Covid a s tím spojené restrikce zkazit. Ale já se jen tak nenechám. 🙂"

Pamatuju si tě, jak si přišel do Slovanu, tuším v roce 2012 a hned tě bylo plné hřiště a plná kabina. 🙂  Ale pojďme zpátky k tvým začátkům. Kde a v kolika letech si začínal?

"Za našich mladých let, tzn. v polovině 80tých let se začínalo s fotbalem závodně myslím v průběhu první třídy. Tehdy byl na Čafce nábor a od té doby jsem aktivním fotbalistou :) takže 'závodně' asi v 6 letech a za ČAFC Brno, tehdy Zetor Brno na škvarku na Viniční."

Kdo tě k fotbalu přivedl? Dělal si i jiné sporty, nebo fotbal byla jasná volba?

"Kdo mě k fotbalu přivedl si přesně nepamatuji. Co si pamatuji hrávali jsme fotbal každý den ve školce, před barákem, za barákem...prostě pořád a všude. Ale také můj děda i otec byli velcí fotbaloví fandové a na tréninky (ze začátku) a zápasy mě doprovázeli dlouho (hlavně děda). Co se týče jiných sportů, tak jsem z generace, která neznala PC, Playstationy, mobily (když jsem byl malý, tak naše první TV byla černobílá a prd tam jelo) a další žrouty času, tak jsme vlastně veškerý volný čas trávili venku. Takže od fotbalu, tenisu, pingpongu, lození po stromech, přes hokej a lyže v zimě. Nám vlastně šlo vše spojené s pohybem. :) Ale 'závodně' jsem hrál fotbal a lyžoval a taky asi pět let dělal karate."

Já si tě matně vybavuju ze zápasu, kdy si ještě hrál ve Vojkovicích a my jsme tam se Slovanem o poločase prohrávali 2:0, hrál jsem zrovna u lajny vedle kabin a dostával jsem to pěkně sežrat. Zápas jsme nakonec otočili a vyhráli 3:2, pamatuješ si na ten zápas? 🙂 Tam bych řekl, že asi začalo "prokletí" Vojkovic, protože si nevybavuju jediný zápas, kdy jsme s Vojkovicemi prohráli.

"Pamatuji. Byl jsem tehdy v tom zápase ve Vojkovicích kapitán a vyžral si to až do dna. Občas se stane, že prohraje ten lepší. :))"

Po konci ve Vojkovicích si zamířil na Slovan, kde jsem tě už poznal víc. Vojkovice sestoupili do 1.A třídy a čekaly tě pikantní zápasy proti tvým známým a kamarádům. Pamatuješ si na ty zápasy? Nejvíc se mi vybaví zápas, kdy jsme zase Vojkovice porazili, tentokrát doma a ty si po zápase obvolal snad všechny lidi ve Vojkovicích...😄

"Do Slovanu jsem přestupoval ve 32 letech po podzimu a po celkem těžkém zranění (zlomená holenní i lýtková kost) s tím, že jsem si nebyl jistý, jak dlouho budu ještě fotbal hrát. Zápas, o kterém mluvíš, byl vlastně mým první 'mistrákem' za Slovan (po měsíční pauze způsobené zraněním z posledního přípravného zápasu na jarní část sezony) a prvním jako soupeř proti Vojkovicím, kde jsem předtím asi pět sezón působil. Bez tréninku, vyhecovaný zápas, vítězství 3:0 a hlavně pak to pozápasové 'posezení'...to tě strhne a volá to samo. :)))”

Hrával si levého beka a později si přešel na stopera, která pozice ti vyhovuje nejvíc?

"U mě to asi byla otázka věku. Když jsem byl mladý a běhalo mi to, tak jsem hrával levou zálohu nebo obranu s tím, že jsem byl dost ofenzivní. Po té zlomenině obou kostí, kdy jsem měl přes rok v noze železo, to už nebylo ono.”

„Vlastně další zápas po tom s Vojkovicemi mi v dalším zápase ve Šlapanicích opět zlomili, tentokrát druhou nohu a byl jsem zase skoro rok bez fotbalu (naštěstí to byla tentokrát jen lýtková). Na stopera jsem nastoupil až myslím v 38 letech, kdy jsem se vrátil po roční pauze do fotbalu. Jinak mě asi vyhovovaly všechny posty, kromě branky...”

Ano, to si pamatuju, o poločase si seděl vedle mě říkal si, že tě bolí noha. Já jsem ti odpověděl ať nesimuluješ a dohraješ ten zápas. Dohrál si ho a večer si mi poslal fotku z nemocnice, jak máš zlomenou nohu v sádře. 🙂

Všechno hezký jednou končí a ty si ještě chvilku rozdával radost v Benfice a v roce 2019 si chytil laso z Chrlic, kde si doteď. Vážně ještě pořád hraješ?

"Bylo to trochu komplikovanější. Já jsem skončil s fotbalem asi ve 36 letech ve Slovanu. Rok jsem to vydržel, ale samozřejmě mi to chybělo, tak jsem se vrátil do Slovanu do benfiky, za klukama, co jsme spolu začínali jako malí hrát fotbal v ČAFCe v těch šesti letech. Bylo by to krásný zakončení v šalinové lize. Podzim jsem odehrál za benfiku a v zimě mě oslovil na společném tréninku s áčkem (prostě od nás starých z benfiky dostali mladí z áčka zase 'na prdel') Radim Pěgřim, tehdy trenér áčka, jestli nechci zkusit ještě hrát za A-tým. Tak jsme začali tehdy cestu zpět do 1.A. Jen jsem v té době začínal pomáhat s trénování přípravky v Líšni, kde začínal hrát můj syn Sebastian a času bylo čím dál méně. Resp. 3x týdně trénink se Slovanem, 2-3x s přípravkou Líšně + zápasy obou. V 39 letech být sedmkrát týdně na fotbale, už bylo moc. Já vlastně co půlrok končil a vždy šel hrát jen jeden zápas a pokaždé to skončilo celou sezonou. Ty víkendy, kdy jsem oba celé dny trávil na fotbale byly trochu sobecké vzhledem k dceři a ženě. Proto jsem nakonec využil nabídky z Chrlic, kde bych jen hrával zápasy po Brně s jedním tréninkem v týdnu. Bohužel mě to tam fotbalově moc nechytlo a po podzimu jsem již nechtěl pokračovat. Takže v Chrlicích jsem skončil a to i z důvodu, že jsem v té době začal již trénovat přípravku Zbrojovky a dal jsem přednost synovi a malým Zbrojováčkům."

Jak si zmínil, začal si s trénováním v Líšni kvůli synovi. Byl to ten moment, kdy sis řeknul, že tě trénování baví?

"V Líšni jsem zjistil, i když jsem o tom nikdy nepřemýšlel, že mě trénování těch špuntů hrozně baví. Bohužel v kombinaci tréninků a zápasů áčka Slovanu a přípravky Líšně docházelo k častým kolizím. Stávalo se, že jsem musel odjet v půlce zápasů přípravek na sraz Slovanu k odjezdu na znojemsko, kde jsme často hrávali venkovní zápasy naší skupiny 1.A. Nechtěl jsem už dávat pomalu ve čtyřiceti letech přednost vlastnímu sportovnímu vyžití, před synovým."

Momentálně působíš ve Zbrojovce Brno u přípravek, konkrétně u U9. Máš v týmu i Sebíka?

"Ano je to tak. Sebika v týmu mám a musím říct, že je to 'vražedná kombinace', otec x syn - trenér x hráč. Vydržím to možná ještě rok, pak bych raději přešel k jinému ročníku a na svého syna se díval jen jako rodič."

Jak ses k trenéřině vůbec dostal? Máš to jen jako koníček, nebo ses dal i na studium licencí?

"K trenéřině jsem se dostal asi jako spousta dalších trenérů. Vodil jsem pětiletého Sebika na tréninky do Líšně a občas s něčím pomohl. Tehdejší šéf přípravek v Líšni mě potom oslovil s trénováním U7 Líšně, kde hrál můj syn a to ještě za účasti dalších asi dvou tatínků. Opravdové trénování však začalo ve Zbrojovce, kam jsem se dostal na popud šeftrenéra přípravek Zbrojovky Vladimíra Chaloupky. Ve Zbrojovce už samozřejmě musíš mít určitou trenérskou kvalifikaci a licence, jinak nemůžeš pracovat jako hlavní trenér ani v přípravkách. Školení a vzdělávání probíhají v průběhu roku neustále."

Kam by si to chtěl jednou jako trenér dotáhnout? Jak tě znám, určitě máš nějaké ambice. :-) Nebo tě uspokojuje "jen" vychovávat mladé talenty? 🙂

"O tom jsem nikdy nějak zvlášť nepřemýšlel. Vlastně ani jako hráč jsem nikdy nešel za penězi nebo kvalitnější soutěží za každou cenu. Rozhodoval jsem se podle toho, jak jsem to cítil. Na druhou stranu je fakt, že trénovaní malých fotbalistů mě opravdu naplňuje. Zvlášť ve Zbrojovce je radost pracovat s těmi špunty. Sice to člověka stojí spoustu energie, času a často i nervů, ale ti kluci mi to vrací tím nejlepším způsobem. Je to velká radost trénovat mládež, ale také obrovská zodpovědnost. V každém případě, pokud to půjde, tak bych si rád ještě zvýšil trenérskou licenci, ale už to nebude jednoduché. Trenérsky jsem v mladém věku, tak uvidíme, co bude dál."

Kromě fotbalu, nebo sportu obecně máš čas i na jiný koníčky? Když vznikal tenhle rozhovor, tak jsme se dostali k debatě o psech a já jsem zjistil, že máme oba stejné plemeno. 🙂

"Tak jak říkáš, fotbal mi bere spoustu času. A koníčky se v průběhu let také vyvíjejí. Motorku jsem před pár lety prodal, večírků jsem si užil za ty roky spoustu (ale občas je potřeba se rozpomenout). Bude mi letos 41, mám skvělou rodinu, užasnou ženu a dvě děti, psa, dům (strom jsem také zasadil)....takže se opravdu nenudím. Pořád se něco děje...fotbal, lyže, cestování, kulturní vyžití...”

Je tohle pro tebe třeba relax, vzít psa a jít se s ním projít, vyvětrat si hlavu od práce a fotbalu? 🙂

"Je to dobrá možnost, jak vypnout a případně si protřídit myšlenky. Ale poslední dobou se mnou chodí děti i na ty delší výlety se psem, tak mám po třídění :)"

Poslední otázka na závěr, jaký máš vztah ke Slovanu a jak na něj vzpomínáš? Udržuješ ještě kontakty s někým ze Slovanu?

"Občas jsem si říkal, že jsem mohl do Slovanu přestoupit dříve než v těch 32 letech. Na druhou stranu jsem si především ty první 3-4 roky užil neskutečně. Byla tam výborná parta a to, jak co se týče kvality fotbalové, tak lidské. Sám jsi v té době byl mladej a tým si myslím byl opravdu našlapanej fotbalisty, byla tam skvělá skladba starých a mladých a fungovalo to jak na hřišti, tak i mimo něj. Pozdě jsme se domů vraceli nejen po zápasech, ale často i po trénincích. Když jsem se potom vrátil po pauze v 37letech zpět, tak už to mimo hřiště nebylo ono, ale parta kluků byla pořád výborná. Jen byli všichni minimálně o deset let mladší. :) V kontaktu jsem hlavně s Matesem Konečným a občas se smějeme, že si zajdu na Slovan zatrénovat, abych to tam trochu hecnul. Jen nevím, jestli by to někteří zvládli psychicky. Ti mladší nejsou moc odolní :) ale i v těch jednačtyřiceti bych je vymotal. :)))) čau Pepo :))"

Děkuju moc za rozhovor a přeju hodně úspěchů v trenérské kariéře a doufám, že se brzo potkáme na výběhu se psama!